 |
| Ježíši Kriste! |
Do dneška za to dluží Rusové Ukrajině omluvu, naopak vzali si za to Krym, který Ukrajině "daroval" právě za toto příkoří Chruščev, který se na tehdejším hladomoru podílel i když jako Ukrajinec ........zdá se, že velká část české společnosti chce slyšet jen to co chce, a nemusí měnit svůj názor....to je hodně infantilní !
Jak to bylo skutečně s kolektivizací na Ukrajině ?
Stalin ukončil tažení proti kulakům až v tajném oběžníku na jaře 1933. Napsal, že kolchozní systém zvítězil“ což zpravidla umožňuje zastavit masové deportace a ostré formy represí na venkově“. Do té doby byly „druhému nevolnictví“ vystaveny dvě třetiny rolníků. V obilnářských oblastech jich bylo devadesát procent oloupeno o majetek a nuceno dřít v kolchozech. Zvláštní opatření se zaváděla v oblastech, které Stalin podezříval z klíčícího nacionalizmu. Mezi nimi byla nejhorší Ukrajina, která prošla očistcem deportací a hladu. Varovným signálem Stalinovy zášti byla série monstrprocesů, jež se odehrávaly v charkovské opeře. Řada vědců, kněží, právníků se v nich po mučení přiznávala k členství v podzemním nacionalistickém hnutí. V roce 1932 bylo „spiknutí“ rozšířeno i na vesnice. Na Ukrajině byl kolektivizace zvláště silná, stejně jako odpor vůči ní. Do poloviny 1932 byly do kolchozů nahnány téměř tři čtvrtiny ukrajinských rolníků, což bylo vysoko nad průměrem v Rusku. Ukrajinské kolchozy byly větší a řízeny s větší brutalitou. Zrovna tak to bylo s rekvírováním obilí. V roce 1931stát požadoval od Ukrajiny 7,7 milionů tun ze sklizně, ta však v důsledku kolektivizace poklesla na 18 milionů tun. To ponechávalo rolníkům jen příděly na pokraji hladovění. V roce 1932 Stalin vynesl smrtelný ortel. Nařídil, že má být z Ukrajiny opět dodáno státu 7,7 milonu tun. To už spoušť kolektivizace redukovala sklizeň na pouhých 14,7 milionu tun. Požadavek ačkoli byl nakonec snížen na 6,6 milionu tun, odsoudil masy lidí k smrti hladem.
Rekviziční čety komunistických aktivistů, vyzbrojených až 3 metry dlouhými ocelovými pruty, se rojily po celé Ukrajině. „Pátrali v domě, v podkroví, v kůlně i ve sklepě,“ vzpomíná jedna oběť. „Pak šli ven a pátrali ve stáji, v prasečím chlívku, v sýpce, v hromadě slámy…“ Na polích byly umístěny nahrubo stlučené pozorovatelny- přístřešky ze dřeva a slámy na kůlech. Hlídky vyzbrojené kulovnicemi mohly odtud slídit po těch, kteří si-puzeni hladem- chtěli odstřihnout obilné klasy. Koho chytili, dostal podle tzv. „sedmiosminového zákona“ přinejmenším deset let a nebo byl zastřelen. Jeden charkovský soud vynesl během měsíce 15 rozsudků smrti. Jedna žena dostala deset let za to, že si odstřihla 100 klasů z vlastního pozemku., dva týdny po té, co její manžel zemřel hlady. Poslední kuřata a prasata byla snědena na počátku zimy 1932. Pak přišli na řadu psi a kočky. „ Bylo těžké je chytat ,“ napsal Vasilij Grossmann. „ Zvířata se začala lidí bát a měla divoké oči. Lidé je vařili, ale maso bylo tuhé. Z jejich hlav se dělala huspenina. „ Do konce roku 1932 bylo dodáno pouze 4, 7 milionu tun obilí. Bylo vyhlášeno nové vymahání dodávek. Bylo povoláno dalších 17 000 aktivistů do politických oddělení strojních a traktorových stanic. 8 000 do politických oddělení kolchozů. Aktivisté nečinili žádné rozdíly. Nebylo však nic co by se dalo vzít a tak se museli najít obětní beránci , zemědělští „záškodníci“, aby se vysvětlil deficit.
Meterologové byli zatýkáni, protože prý vydávali nepravdivé předpovědi počasí, aby poškodili sklizeň. Veterináře stříleli, neboť údajně sabotovali léčení dobytka. Agronomové byli označováni za kulaky a deportováni na Sibiř. „ V téměř každé stanici bylo odhaleno záškodnictví při opravě traktorů,“ napsal Solženicin. „ A takto se vysvětlili všechny nezdary prvních let družstevnictví. Masové hladovění vypuklo, když v březnu 1933 roztál sníh. Lidé jedli krysy, mravence a žížaly. Připravovali polévku z pampelišek a kopřiv. Dopisovatel „The New York Evening Journal“ navštívil vesnici 30 km od Kyjeva. „ V jedné vesnici vařili kaši, kterou bylo těžké pojmenovat,“ napsal . V „ hrnci plavaly kosti, jakési byliny, kůže a něco , co vypadalo jako svršek boty.“ Rozmohl se kanibalismus. Děti a cizí lidé byli přepadáváni a po té snědeni. „ Existovali lidé, kteří rozřezávali a vařili mrtvoly, kteří zabíjeli vlastní děti a pak je snědli“, napsal Vasilij Grossmann.. „ Viděl jsem jednu ženu. Přivedli jí do okresního střediska s eskortou. Její tvář byla lidská ale oči měla vlčí.“ Někteří byli zastřeleni, ale 325 ukrajinských kanibalů pracovalo na stavbách kanálů. Slavní ukrajinští slepí pěvci, kteří opatrovali staré národní balady, byli méně užiteční než kanibalové. K otrocké práci je nebylo možné použít. Pozvali je tedy na zvláštní sjezd a postříleli je spolu filmaři, umělci a novináři.
Lidé opouštěli své vesnice. Potulovali se podél železničních tratí, žebrali, aby jim někdo hodil z okna vagonu kůtky, zaplavovali nádraží. Táhli za vojáky na manévrech. Plazili se po čtyřech městy. Každé ráno jezdily ulicemi Kyjeva káry a sbíraly mrtvoly těch, kteří zemřeli v noci. Děti měly hubené protáhlé tváře jako mrtví ptáci. „ Některé z nich ještě cosi mumlaly,“ napsal Grossmann. „ Zeptal jsem se na ně řidiče kam je odvážejí, mávl rukou a řekl“ Až se dostanou tam, kam je odvážejí, budou už také tiše.“ „ V Kirovogradu byly děti nahnány do otevřeného tábořiště, odkud pak lidé slyšely“ děsivé, nelidské výkřiky „. Aktivisté stále pátrali po obilí, stříleli matky, jež vykopávali brambory, bili ty, kteří nejevili známky nadmutí od hladu, aby prozradili své zdroje potravy.“ Uvědomovali jsme si historickou nutnost,“ napsal aktivista Lev Kopolev. „ Plnili jsme svou revoluční povinnost. Získávali jsem obilí pro socialistickou vlast….Viděl jsem ženy a děti s nadmutými břichy, již celé zmodralé , s prázdným očima bez života. A mrtvoly- mrtvoly v rozedraných ovčích kůžích a levných plstěných botách, mrtvoly v rolnických chatrčích, v tajícím sněhu staré Vologdy, pod charkovskými mosty…..Viděl jsem to všechno a nezbláznil jsem se, ani nespáchal sebevraždu. Věřil jsem, protože jsem chtěl věřit.
Hladomor přivodila politika. Ukrajina měla potraviny, vždyť to byla tradiční obilnice carské říše. Potraviny se vršily na hromadách, kde hnily a doutnaly od samovznícení.- hlídali je však kulometčíci OGPU. Kupily se na servírovacích stolcích v jídelnách pro stranické úředníky. Byly k dostání za tvrdou měnu či drahé kovy v obchodech Torgsinu, takže římskokatoličtí obyvatelé žitomirské oblasti, kteří pohřbívali své mrtvé se zlatými prstýnky a šperky , nyní v noci vykopávali hroby, aby přežili. Potraviny se vyvážely do zahraničí, aby se získala zahraniční měna na rozvoj industrializace.. V roce 1932 byly exportovány téměř dva miliony tun obilí., v „hladovém třiatřicátém“ se prodalo 1,7 milionu tun na mezinárodních trzích za minimální ceny, jež byly za tehdejší krize běžné. Krutost a bestialita se neomezovaly jen na Ukrajinu, kde podle odhadu Roberta Conquesta v jeho klasické zprávě o kolektivizaci „Žně utrpení“ zemřelo na pět milionů lidí, tedy pětina až čtvrtina ukrajinské venkovské populace. Za kolektivizace zahynula asi čtvrtina Kazachů. Němci na dolní Volze, kteří se přestěhovali za Kateřiny Veliké ztratili v důsledku hladu a mašinerie Gulagu ze svého počtu asi 200 000 lidí. Hladem a deportacemi citelně utrpěli kozáci v donských oblastech a na Kubáni. „Stanica, “ v níž kdysi žilo 20 000 lidí, se ztenčila na jediného ubohého muže., který bojoval v prachu s kočkami o mrtvého holuba. Ostatní byli deportováni nebo zabiti v jedné z mnoha revolt, jímž se kolektivizace vyznačovala. Rudá armáda morálně upadala: „ V každé jednotce se vyskytovaly hromadné dezerce vojáků, kteří se zbraněmi a beze zbraní spěchali do rodných vesnic, aby se pomstili na vedoucích funkcionářích družstev.“ V části Ukrajiny a severního Kavkazu musela být k jejich potlačení nasazena letadla. Jednotka jež odmítla ostřelovat kozácké vesnice z kulometů, byla rozpuštěna a polovina jejích příslušníků popravena. Mluvit o hladomoru byl zločin, který se trestal nejméně třemi až pěti lety v pracovním táboře. Lékař, který si stěžoval, že jeho sestra zemřela hlady, byl odsouzen k deseti letům „ bez práva korespondence“, což byl eufemismus pro trest smrti . Arthur Koestler zjistil, že noviny na Ukrajině byly plné obrázků smějících se dětí, zatímco po ulicích se potácely kostry.
Zprávy o hladomoru se dostaly na Západ prostřednictvím diplomatických informací a zpravodajství zahraničních korespondentů, zejména Malcolma Muggeridge z deníku „ Manchester Guardian „ a W.H. Chamberlina, který zastupoval „Christian Science Monitor“ „New York Tribune“ a newyorský židovský list „Forwaerts“. Vznikl mezinárodní výbor pomoci hladovějícím pod vedením vídeňského arcibiskupa. Ten však nemohl nic dělat, protože sovětská vláda existenci hladomoru popřela. Tuto lež posílili ti, kteří na Západě sympatizovali se Sovětským svazem. Slavný dramatik George Bernard Shaw navštívil Sovětský svaz v roce 1932. „ V Rusku jsem neviděl ani jediného podvyživeného člověka, mladého ani starého“, řekl po cestě, kterou podnikl autem se šoférem. „ Byli snad vycpaní? „ Měli snad hladové tváře uvnitř vycpány kousky indické gumy ?“ Kolektivizaci podporovali Sidney a Beatrice Webbovy, průkopníci sociálních věd a zakladatelé Londýnské ekonomické školy. Po návštěvách v roce 1932 a 1933 projevili pochopení pro „ vyhnání všeobecně nenáviděných kulaků“. Řekli, že vláda „stěží mohla jednat jinak než jednala“. I kdybychom připustili „částečnou neúrodu“, zhoršovali jí právě soukromí rolníci, kteří schválně sabotovali sklizeń, „ dokonce uřezávali celé klasy a odnášeli je aby si nakřečkovali vlastní zásoby“. Při návštěvě Edouarda Hérriota, který byl dvakrát francouzským ministerským předsedou, byly výlohy obchodů v Kyjevě plné potravin a hladovějící sirotci zmizeli z ulic. Význačného radikála zavezli do Kolchozu Říjnové revoluce nedaleko Kyjeva. Domy byly vyzdobeny nábytkem z místního divadla, koberce a ubrusy přivezli z Kyjeva. Rolníci pojídali obrovské porce masa, jež zapíjeli pivem. Hérriot se vrátil do Francie a s čistým svědomím řekl, že žádný hlad v Sovětském svazu neviděl. Walter Duranty z „New York Times“, jehož Muggeridge pokládal za „největšího lháře ze všech novinářů? Které jsem kdy potkal“, napsal v listopadu 1932, že zde „není a ani pravděpodobně nebude žádný hladomor či skutečné hladovění“. V srpnu příštího roku, kdy umírali miliony lidí, informoval čtenáře „Timesů“, že „jakákoli zpráva o hladomoru v Rusku je dnes přeháněním nebo zlovolnou propagandou“. Nanejvýše by připustil“ nedostatek potravin“. Duranty , který získal Pulitzerovu za „věcné komentování z Ruska“, věděl velmi dobře oč jde. Britskému chargé d’affaires v Moskvě řekl v soukromém rozhovoru, že je „docela možné“, že až deset let milionů lidí zemřelo hlady. Sovětský svaz měl na Západě vždy své apologety.
Epilog
Napsáno dne 23.srpna 2014 v Podbořanech k uctění památky mojí tchyně Valentiny Habruchové, pocházející z Vinické oblasti na Ukrajině a jejího bratra „ďáďi“ /strýce/ Vladimira Habrucha. Tchýně jako osmiletá zažila v roce 1933 stalinský hladomor na vlastní kůži. Vzpomínala jak jedla suché listí a trávu. „Ďáďa“ Vladimír byl vyslýchán jako mladý muž na konci války a mučen / příslušníci NKVD mu m.j. natáčeli vlasy na tužku a trhali mu je z hlavy/, údajně kvůli podezření ze spolupráce a ukrajinskými nacionalisty.
Stalin ukončil tažení proti kulakům až v tajném oběžníku na jaře 1933. Napsal, že kolchozní systém zvítězil“ což zpravidla umožňuje zastavit masové deportace a ostré formy represí na venkově“. Do té doby byly „druhému nevolnictví“ vystaveny dvě třetiny rolníků. V obilnářských oblastech jich bylo devadesát procent oloupeno o majetek a nuceno dřít v kolchozech. Zvláštní opatření se zaváděla v oblastech, které Stalin podezříval z klíčícího nacionalizmu. Mezi nimi byla nejhorší Ukrajina, která prošla očistcem deportací a hladu. Varovným signálem Stalinovy zášti byla série monstrprocesů, jež se odehrávaly v charkovské opeře. Řada vědců, kněží, právníků se v nich po mučení přiznávala k členství v podzemním nacionalistickém hnutí. V roce 1932 bylo „spiknutí“ rozšířeno i na vesnice. Na Ukrajině byl kolektivizace zvláště silná, stejně jako odpor vůči ní. Do poloviny 1932 byly do kolchozů nahnány téměř tři čtvrtiny ukrajinských rolníků, což bylo vysoko nad průměrem v Rusku. Ukrajinské kolchozy byly větší a řízeny s větší brutalitou. Zrovna tak to bylo s rekvírováním obilí. V roce 1931stát požadoval od Ukrajiny 7,7 milionů tun ze sklizně, ta však v důsledku kolektivizace poklesla na 18 milionů tun. To ponechávalo rolníkům jen příděly na pokraji hladovění. V roce 1932 Stalin vynesl smrtelný ortel. Nařídil, že má být z Ukrajiny opět dodáno státu 7,7 milonu tun. To už spoušť kolektivizace redukovala sklizeň na pouhých 14,7 milionu tun. Požadavek ačkoli byl nakonec snížen na 6,6 milionu tun, odsoudil masy lidí k smrti hladem.
Rekviziční čety komunistických aktivistů, vyzbrojených až 3 metry dlouhými ocelovými pruty, se rojily po celé Ukrajině. „Pátrali v domě, v podkroví, v kůlně i ve sklepě,“ vzpomíná jedna oběť. „Pak šli ven a pátrali ve stáji, v prasečím chlívku, v sýpce, v hromadě slámy…“ Na polích byly umístěny nahrubo stlučené pozorovatelny- přístřešky ze dřeva a slámy na kůlech. Hlídky vyzbrojené kulovnicemi mohly odtud slídit po těch, kteří si-puzeni hladem- chtěli odstřihnout obilné klasy. Koho chytili, dostal podle tzv. „sedmiosminového zákona“ přinejmenším deset let a nebo byl zastřelen. Jeden charkovský soud vynesl během měsíce 15 rozsudků smrti. Jedna žena dostala deset let za to, že si odstřihla 100 klasů z vlastního pozemku., dva týdny po té, co její manžel zemřel hlady. Poslední kuřata a prasata byla snědena na počátku zimy 1932. Pak přišli na řadu psi a kočky. „ Bylo těžké je chytat ,“ napsal Vasilij Grossmann. „ Zvířata se začala lidí bát a měla divoké oči. Lidé je vařili, ale maso bylo tuhé. Z jejich hlav se dělala huspenina. „ Do konce roku 1932 bylo dodáno pouze 4, 7 milionu tun obilí. Bylo vyhlášeno nové vymahání dodávek. Bylo povoláno dalších 17 000 aktivistů do politických oddělení strojních a traktorových stanic. 8 000 do politických oddělení kolchozů. Aktivisté nečinili žádné rozdíly. Nebylo však nic co by se dalo vzít a tak se museli najít obětní beránci , zemědělští „záškodníci“, aby se vysvětlil deficit.
Meterologové byli zatýkáni, protože prý vydávali nepravdivé předpovědi počasí, aby poškodili sklizeň. Veterináře stříleli, neboť údajně sabotovali léčení dobytka. Agronomové byli označováni za kulaky a deportováni na Sibiř. „ V téměř každé stanici bylo odhaleno záškodnictví při opravě traktorů,“ napsal Solženicin. „ A takto se vysvětlili všechny nezdary prvních let družstevnictví. Masové hladovění vypuklo, když v březnu 1933 roztál sníh. Lidé jedli krysy, mravence a žížaly. Připravovali polévku z pampelišek a kopřiv. Dopisovatel „The New York Evening Journal“ navštívil vesnici 30 km od Kyjeva. „ V jedné vesnici vařili kaši, kterou bylo těžké pojmenovat,“ napsal . V „ hrnci plavaly kosti, jakési byliny, kůže a něco , co vypadalo jako svršek boty.“ Rozmohl se kanibalismus. Děti a cizí lidé byli přepadáváni a po té snědeni. „ Existovali lidé, kteří rozřezávali a vařili mrtvoly, kteří zabíjeli vlastní děti a pak je snědli“, napsal Vasilij Grossmann.. „ Viděl jsem jednu ženu. Přivedli jí do okresního střediska s eskortou. Její tvář byla lidská ale oči měla vlčí.“ Někteří byli zastřeleni, ale 325 ukrajinských kanibalů pracovalo na stavbách kanálů. Slavní ukrajinští slepí pěvci, kteří opatrovali staré národní balady, byli méně užiteční než kanibalové. K otrocké práci je nebylo možné použít. Pozvali je tedy na zvláštní sjezd a postříleli je spolu filmaři, umělci a novináři.
Lidé opouštěli své vesnice. Potulovali se podél železničních tratí, žebrali, aby jim někdo hodil z okna vagonu kůtky, zaplavovali nádraží. Táhli za vojáky na manévrech. Plazili se po čtyřech městy. Každé ráno jezdily ulicemi Kyjeva káry a sbíraly mrtvoly těch, kteří zemřeli v noci. Děti měly hubené protáhlé tváře jako mrtví ptáci. „ Některé z nich ještě cosi mumlaly,“ napsal Grossmann. „ Zeptal jsem se na ně řidiče kam je odvážejí, mávl rukou a řekl“ Až se dostanou tam, kam je odvážejí, budou už také tiše.“ „ V Kirovogradu byly děti nahnány do otevřeného tábořiště, odkud pak lidé slyšely“ děsivé, nelidské výkřiky „. Aktivisté stále pátrali po obilí, stříleli matky, jež vykopávali brambory, bili ty, kteří nejevili známky nadmutí od hladu, aby prozradili své zdroje potravy.“ Uvědomovali jsme si historickou nutnost,“ napsal aktivista Lev Kopolev. „ Plnili jsme svou revoluční povinnost. Získávali jsem obilí pro socialistickou vlast….Viděl jsem ženy a děti s nadmutými břichy, již celé zmodralé , s prázdným očima bez života. A mrtvoly- mrtvoly v rozedraných ovčích kůžích a levných plstěných botách, mrtvoly v rolnických chatrčích, v tajícím sněhu staré Vologdy, pod charkovskými mosty…..Viděl jsem to všechno a nezbláznil jsem se, ani nespáchal sebevraždu. Věřil jsem, protože jsem chtěl věřit.
Hladomor přivodila politika. Ukrajina měla potraviny, vždyť to byla tradiční obilnice carské říše. Potraviny se vršily na hromadách, kde hnily a doutnaly od samovznícení.- hlídali je však kulometčíci OGPU. Kupily se na servírovacích stolcích v jídelnách pro stranické úředníky. Byly k dostání za tvrdou měnu či drahé kovy v obchodech Torgsinu, takže římskokatoličtí obyvatelé žitomirské oblasti, kteří pohřbívali své mrtvé se zlatými prstýnky a šperky , nyní v noci vykopávali hroby, aby přežili. Potraviny se vyvážely do zahraničí, aby se získala zahraniční měna na rozvoj industrializace.. V roce 1932 byly exportovány téměř dva miliony tun obilí., v „hladovém třiatřicátém“ se prodalo 1,7 milionu tun na mezinárodních trzích za minimální ceny, jež byly za tehdejší krize běžné. Krutost a bestialita se neomezovaly jen na Ukrajinu, kde podle odhadu Roberta Conquesta v jeho klasické zprávě o kolektivizaci „Žně utrpení“ zemřelo na pět milionů lidí, tedy pětina až čtvrtina ukrajinské venkovské populace. Za kolektivizace zahynula asi čtvrtina Kazachů. Němci na dolní Volze, kteří se přestěhovali za Kateřiny Veliké ztratili v důsledku hladu a mašinerie Gulagu ze svého počtu asi 200 000 lidí. Hladem a deportacemi citelně utrpěli kozáci v donských oblastech a na Kubáni. „Stanica, “ v níž kdysi žilo 20 000 lidí, se ztenčila na jediného ubohého muže., který bojoval v prachu s kočkami o mrtvého holuba. Ostatní byli deportováni nebo zabiti v jedné z mnoha revolt, jímž se kolektivizace vyznačovala. Rudá armáda morálně upadala: „ V každé jednotce se vyskytovaly hromadné dezerce vojáků, kteří se zbraněmi a beze zbraní spěchali do rodných vesnic, aby se pomstili na vedoucích funkcionářích družstev.“ V části Ukrajiny a severního Kavkazu musela být k jejich potlačení nasazena letadla. Jednotka jež odmítla ostřelovat kozácké vesnice z kulometů, byla rozpuštěna a polovina jejích příslušníků popravena. Mluvit o hladomoru byl zločin, který se trestal nejméně třemi až pěti lety v pracovním táboře. Lékař, který si stěžoval, že jeho sestra zemřela hlady, byl odsouzen k deseti letům „ bez práva korespondence“, což byl eufemismus pro trest smrti . Arthur Koestler zjistil, že noviny na Ukrajině byly plné obrázků smějících se dětí, zatímco po ulicích se potácely kostry.
Zprávy o hladomoru se dostaly na Západ prostřednictvím diplomatických informací a zpravodajství zahraničních korespondentů, zejména Malcolma Muggeridge z deníku „ Manchester Guardian „ a W.H. Chamberlina, který zastupoval „Christian Science Monitor“ „New York Tribune“ a newyorský židovský list „Forwaerts“. Vznikl mezinárodní výbor pomoci hladovějícím pod vedením vídeňského arcibiskupa. Ten však nemohl nic dělat, protože sovětská vláda existenci hladomoru popřela. Tuto lež posílili ti, kteří na Západě sympatizovali se Sovětským svazem. Slavný dramatik George Bernard Shaw navštívil Sovětský svaz v roce 1932. „ V Rusku jsem neviděl ani jediného podvyživeného člověka, mladého ani starého“, řekl po cestě, kterou podnikl autem se šoférem. „ Byli snad vycpaní? „ Měli snad hladové tváře uvnitř vycpány kousky indické gumy ?“ Kolektivizaci podporovali Sidney a Beatrice Webbovy, průkopníci sociálních věd a zakladatelé Londýnské ekonomické školy. Po návštěvách v roce 1932 a 1933 projevili pochopení pro „ vyhnání všeobecně nenáviděných kulaků“. Řekli, že vláda „stěží mohla jednat jinak než jednala“. I kdybychom připustili „částečnou neúrodu“, zhoršovali jí právě soukromí rolníci, kteří schválně sabotovali sklizeń, „ dokonce uřezávali celé klasy a odnášeli je aby si nakřečkovali vlastní zásoby“. Při návštěvě Edouarda Hérriota, který byl dvakrát francouzským ministerským předsedou, byly výlohy obchodů v Kyjevě plné potravin a hladovějící sirotci zmizeli z ulic. Význačného radikála zavezli do Kolchozu Říjnové revoluce nedaleko Kyjeva. Domy byly vyzdobeny nábytkem z místního divadla, koberce a ubrusy přivezli z Kyjeva. Rolníci pojídali obrovské porce masa, jež zapíjeli pivem. Hérriot se vrátil do Francie a s čistým svědomím řekl, že žádný hlad v Sovětském svazu neviděl. Walter Duranty z „New York Times“, jehož Muggeridge pokládal za „největšího lháře ze všech novinářů? Které jsem kdy potkal“, napsal v listopadu 1932, že zde „není a ani pravděpodobně nebude žádný hladomor či skutečné hladovění“. V srpnu příštího roku, kdy umírali miliony lidí, informoval čtenáře „Timesů“, že „jakákoli zpráva o hladomoru v Rusku je dnes přeháněním nebo zlovolnou propagandou“. Nanejvýše by připustil“ nedostatek potravin“. Duranty , který získal Pulitzerovu za „věcné komentování z Ruska“, věděl velmi dobře oč jde. Britskému chargé d’affaires v Moskvě řekl v soukromém rozhovoru, že je „docela možné“, že až deset let milionů lidí zemřelo hlady. Sovětský svaz měl na Západě vždy své apologety.
Epilog
Napsáno dne 23.srpna 2014 v Podbořanech k uctění památky mojí tchyně Valentiny Habruchové, pocházející z Vinické oblasti na Ukrajině a jejího bratra „ďáďi“ /strýce/ Vladimira Habrucha. Tchýně jako osmiletá zažila v roce 1933 stalinský hladomor na vlastní kůži. Vzpomínala jak jedla suché listí a trávu. „Ďáďa“ Vladimír byl vyslýchán jako mladý muž na konci války a mučen / příslušníci NKVD mu m.j. natáčeli vlasy na tužku a trhali mu je z hlavy/, údajně kvůli podezření ze spolupráce a ukrajinskými nacionalisty.
Zdroj „Rusko 20.století“ Brian Moynahan“.
