Světová krize, zatím vnímaná jen jako hospodářská a finanční, může být prvním příznakem hlubšího a závažnějšího problému:
konfliktu kultury s přírodou. V situaci, kdy lidská kultura v podobě techniky, lidských sídel a komunikací dobyla a obsadila Zemi, paradigma vědy se musí přesouvat od věd o přírodě k vědám o kultuře. A vědy o kultuře se přitom nemohou omezit pouze na studium její spontánně vznikající struktury, ale musí vážně zkoumat i antropologickou hodnotu a směřování. Je totiž stále více zřejmé, že rozvoj kulturního systému, poháněný lidskou aktivitou, se vymyká naší kontrole. Ba co víc, je v rozporu s dlouhodobými zájmy lidského druhu, protože rozbíjí evolučně vytvořené struktury hostitelského systému.
Veřejnost nevnímá, že materiální kultura a technika mohou vznikat jen z látky a energie zformované přirozenou evolucí. Lidé své artefakty pečou z prvků periodické soustavy, pomyslné mouky, z níž byly již předtím upečeny všechny přirozené pozemské struktury. Přeměna zdánlivě neužitečných přirozených struktur na aktuálně užitečné kulturní struktury (zboží a služby) je ekonomicky výhodná, když se vysoce uspořádané přírodní bytí transformuje pouze jedním směrem – mění se na odlišně uspořádané artefakty a odpad. Zpětnou transformaci, přeměnu odpadu a materiální kultury na původní přirozené bytí, žádná nynější technologie nesvede. Když ze žulové skály nalámeme dlažební kostky nebo ze železné rudy vyrobíme kolejnice, nemůžeme už vytěženou žulu ani rudu vrátit do skály zpět.
Dnešní ekologická krize není tedy vedlejším a nepřímým důsledkem lidské technologické a spotřební aktivity. Je jejím důsledkem hlavním a přímým. Člověk svou vrozenou útočnou adaptivní strategií vnucuje přírodě kulturu, původně jednotný svět rozděluje na přirozené a umělé bytí, pustoší Zemi, ohrožuje ostatní živé systémy i vlastní druhovou existenci. Řešení krize proto předpokládá záměrné smiřování nynější kultury s přírodou. Současná filosofie, věda i politika budou nuceny uznat absolutní primát přírody: nenahraditelnost evolučně vytvářených struktur reálného světa.
Člověk je neuspokojitelný tvorDnešní ekonomická teorie bohužel nezkoumá tyto širší problémy vztahu kultury a přírody. Naopak, „kognitivní mafie" ekonomických věd úspěšně čelí kritickým snahám ostatních věd o změnu protipřírodního paradigmatu. Nedojde-li k ještě výraznější krizi, např. k velkému ropnému zlomu, změně klimatu či k poškození lidského zdraví, budou ekonomickou oblast, jejíž hlediska se dnes nebezpečně rozšiřují na celý kulturní systém, i nadále platit jen problematické fiskální nástroje regulace. Zejména ekonomický růst s požadavky stále většího množství spotřební techniky, služeb a předmětů umělé abiotické povahy podporuje nekontrolovanou expanzi kultury v biosféře. Abiotické potřeby lidí totiž nemají v lidském organismu žádné přirozené hranice, jsou potenciálně neuspokojitelné.
Pozemské přírodě, onomu „globálnímu výrobnímu podniku", který v pustém a studeném vesmíru vytváří podmínky i všechny polotovary užitečné pro lidské podnikání, nebyla dosud přiznána ani náležitá ekonomická hodnota, ani analogická právní subjektivita, jakou má dnes každý člověk či každý podnik. Příroda je přitom absolutně nadřazeným hostitelským systémem kultury. Pouze s jeho pomocí či na jeho úkor může probíhat hospodářská činnost. Přiznáváme-li subjektivitu, tedy schopnost poznávání a tvořivosti člověku nebo výrobnímu podniku, jak ji vůbec můžeme upírat systému, který vytvořil člověka i předpoklady jeho subjektivity a který životní potřeby našich předků svou přirozenou produktivitou uspokojoval dávno před vznikem kultury a jakýchkoli podniků s umělými technologickými postupy?
Dnešní převážně abiotickou
zátěž přírody výrobní i spotřební technikou nelze však snadno snížit ani všeobecně oceňovanou konkurencí mezi podniky. Konkurenční vztahy mezi podniky sice snižují výrobní náklady a do jisté míry i šetří přírodní „zdroje", ale rostoucí nabídkou zboží vyvolávají umělou poptávku, a tím zvyšují nekontrolovanou spotřební zátěž přírody. Shoda mezi podniky, která v lokálním kulturním systému budí dojem soutěže, se prosazuje na globální úrovni bez zábran. Globalizující se ekonomika totiž zahrnuje skrytou kartelovou dohodu ve vztahu k přírodě: tichý souhlas s frontálním útokem na přírodní bohatství je v souladu s útočnou adaptivní strategií kultury. Většina podniků může dostupnými technologiemi vyčerpávat tzv. přírodní zdroje, může zvyšovat produkci až na takové maximum, kdy se zboží či služby neprodají. V neoliberálním prostředí nekontrolovaném státem ani veřejností mohou firmy neomezeně růst, mohou vytvářet dceřiné společnosti, ničit konkurenty, financovat drahou reklamu a lákat lidi na nesmyslnou spotřebu. Mohou podnikat na jakémkoli místě, převážet zboží do vzdálených zemí, poskytovat množstevní slevy, zatěžovat Zemi rafinovaně podněcovanou vysokou produktivní i osobní spotřebou lidí.
Příroda nekonzumuje odpadPokud jde o hospodářský růst v reálném fyzikálním smyslu, tj. o zvyšování objemu finální ekonomické produkce, zdá se, ponecháme-li stranou finanční a ekologické souvislosti, že vše je i širší veřejnosti intuitivně jasné.
Ekonomika jako otevřený nelineární systém musí čerpat z okolního prostředí látkovou a energetickou výživu a vracet odpad. Pojem čerpaní výživy je však v případě hospodářské činnosti nesprávný, je to eufemismus, který znemožňuje pochopení konfliktu ekonomiky s přírodou. Vztah růstu (zvyšování a rozšiřování uspořádanosti) systému k vyčerpávání vnějšího prostředí systému dává smysl jen při možnosti vzájemné výměny látky, energie a informace mezi systémem a prostředím. To platí v přírodě, kde se živé systémy reprodukují v rámci téhož řádu uvnitř neživého prostředí a kde každý živý systém musí chemické prvky, z nichž je postaven, opět vracet planetě.
V konfliktu dvou opozičních řádů –
kultury a přírody – neroste ekonomika ani celá dnešní technosféra procesem vratného vyčerpávání výživy z přírody. Výsledkem hospodářského růstu zaměřeného na rozšiřování abiotické osobní spotřeby je proto nejen ničení neobnovitelných přirozených struktur Země, zmenšování rozlohy přirozených ekosystémů a vymírání biologických druhů. Je jím také nárůst množství s přírodou nekompatibilních odpadů. I pro kulturní systém totiž platí, že analogicky jako každý živý systém ani ona svůj vlastní odpad konzumovat nemůže.
Označení „zdroj, pramen" je reliktem starých společností, které žily převážně z přirozené produktivity přírody, z lidské práce a přirozené reprodukce obnovitelné biomasy. Mechanická nesystémová představa přírodního zdroje je dnes matoucí. Žádné volné zdroje pro fungování a růst abiotické ekonomiky na přirozeně uspořádané Zemi neexistují.
Příroda je výsledkem dlouhé přirozené evoluce, je to vysoce uspořádaný systém, který zahrnuje také člověka. A jen z vykořisťování člověka či přírodního systému pochází lidské společenské bohatství. Příroda tedy nevznikala jako „sklad stavebního materiálu" pro budování kultury. I kdyby však – v souladu se zájmy finančního kapitálu – takovým pomyslným skladem byla a evoluční produkty Země vhodné pro stavbu kultury by byly obnovitelné či nevyčerpatelné, pak reálný hospodářský růst narazí na další nepřekonatelnou územní bariéru: podobně jako živá příroda ani odlišně uspořádaná kultura nemůže ve světě, jemuž vládne také entropie, pouze stavět. Musí také opravovat, reprodukovat a rozvíjet svůj umělý systém. A každý stavební materiál se použitím částečně zničí. Nemůže-li být přírodou spontánně obnoven, musí se vyřazovat a někam ukládat.
To, čemu se dnes říká hospodářský růst, u veřejnosti bezděčně asociuje představu růstu bohatství či fyzického zvětšování. Avšak tím, že jde vlastně o růst finanční, tj. o expanzi symbolické části ekonomiky a s ní spojených aktivit a institucí, je v oběhu mnohem víc peněz, než by odpovídalo vyrobenému zboží a poskytovaným službám. V souvislosti s hospodářským růstem vzniká však ještě jeden, s nynější finanční krizí zdánlivě nesouvisející problém. Úvahy o ekonomickém růstu vyjadřované v penězích by dávaly smysl, kdybychom mohli přírodě odnímat „zdroje", vyrábět z nich užitečné věci a ty pak jako nepotřebné či poškozené do přírody odkládat jako odpad, který by se samovolně měnil na znovu použitelné „zdroje".
Množství peněz by rámcově mohlo odpovídat množství zboží (práce). Když však například musíme polovinu výrobního a polovinu spotřebního odpadu znovu uměle recyklovat na znovu použitelné zdroje, potom se hospodářský růst vyjadřovaný v penězích přiměřeně zvýší, ale skutečný reálný růst (množství zboží a služeb) sníží. Zatím to není příliš patrné jednak proto, že technická spotřební kultura je relativně mladá a že část abiotického odpadu lze po jistou dobu ukládat na odlehlých místech či dokonce vyvážet do jiných zemí, takže problém jeho „recyklace" lze přesouvat na další generace. Dále pak proto, že dnešní technicky vyspělé země měnovým kurzem a dovozem surovin mohou zatím vykořisťovat země méně rozvinuté.
Hospodářský růst - destrukce přírody
Záměrně provokativně řečeno: Hospodářsky můžeme růst, neboť tento ekonomický ukazatel vyjadřujeme v penězích, ale tento růst může být ve dvojím smyslu fiktivní. Za prvé ve výše uvedeném smyslu, kdy do výrobních nákladů zahrneme výdaje na umělou recyklaci, a za druhé, když uvážíme, že reálný hospodářský růst je vůči přírodě destruktivní. Takový růst sice zvyšuje naši druhově sobeckou kulturní uspořádanost, ale nutně snižuje nepoměrně hodnotnější uspořádanost přirozenou. Ekonomickou mluvou řečeno, rychle vytváří žádané společenské bohatství, ale likviduje ničím nenahraditelný přírodní kapitál. A jen malou část této nenahraditelné přirozené uspořádanosti může reprodukovat biosféra.
V knize Přírodní kapitalismus (Praha, Mladá fronta 2003), od jejíhož překladu do češtiny si
ekologové a kritičtí vědci hodně slibovali, se například píše: „Od poloviny 18. století se zničila větší část přírody než za celé předchozí dějiny. Zatímco průmyslové systémy dosáhly vrcholných úspěchů a byly schopny nashromáždit člověkem vytvořený kapitál v nebývalém množství, přírodního kapitálu, který je předpokladem toho, aby civilizace mohla vytvářet ekonomickou prosperitu, rychle ubývá… Tím, co začíná omezovat náš rozvoj, nejsou zásoby ropy ani mědi, ale život sám. Trvalý pokrok není dnes omezován počtem rybářských lodí, ale klesajícím počtem ryb, nikoli výkonností čerpadel, ale vypleněním podzemních zásob vody, ne počtem motorových pil, ale mizením pralesů… "
Když konečně oceníme přírodu a začneme jí platit za „zdroje“, když s ní jako se zvláštním „podnikatelským subjektem", který ekonomice dlouhodobě dodává všechna pro výrobu potřebná média a polotovary včetně nově narozených (a vychovatelných) lidí, uzavřeme smlouvu o prodeji a službách, nynější ekonomická teorie nebude s to hospodářský růst vykázat. Nebylo by čestnější, kdyby se tato teorie přihlásila k obsažnější myšlence klimaxu, tj. růstu bez růstu, který již téměř čtyři miliardy let v neživém prostředí Země úspěšně uplatňuje planetární biosféra? Pro kritickou část veřejnosti by bylo úlevou, kdyby konečně vyhlásila, že vědomě neusiluje o růst a expanzi, protože ví, že fyzický růst všech kultur po vzoru dnešních technicky vyspělých zemí by brzy zničil obyvatelnost Země.
Co si o tom myslíte? Připadá mi to zase jako ideologie, něco jako Marx Kapitál, je dobré vědět co se píše, ale jak jsme už znalí, použijme kritické myšlení!
Zdroj: literarky.cz
