 |
| Momentky z cest |
Když jsem souhlasně přitakal k páně Varyšově (o kterém vůbec nic nevím) kritice Semaforu a pouze dodal, že toto divadlo produkovalo pouze komunální humor, nečekal jsem lavinu ublíženectví a urážek která se na mne sesypala. Inu, dotkl jsem se české ikony, produkující zábavu na světové úrovni. Přece každý správný Čech ví, že celý svět zajímá co se děje v srdci Evropy a tiše závidí naše kvality.
Musím přiznat, že jsem ve svém mládí patřil ke skupině které se říkalo chuligáni. Než jsme přišli ke svým prvním džínsám nosili jsme bohatě prošité plátěné “texasky” a vůbec obecné pohoršení vzbuzující oděvy. Vlasy jsme měli na ramena a lišili se od spořádaných chlapců a děvčat sdružených ve svazu mládeže. Vyznávali jsme rock n roll, náš idol byl Bill Haley a posléze Stouni, Joplinka, Animals, Hendrix a ostatní tehdejší hudební scéna Západu. Četli jsme americkou literaturu, obdivovali ve své blbosti beatniky a celou jejich subkulturu, četli Vladislava Klímu a jinou pěknou podvratnou literaturu.
Divadlo Semafor nás nezajímalo. Veselé juchání pana Suchého a spol. “Pěstujte koťata” a “Na okně seděla kočka, venku štěkal pes” nás neoslovilo ani náhodou. Prostě jsme nepatřili k té skupině, která si ráda společně zazpívala hezky česky, bavila se vtipnými hereckými etudami, společně se upřímně zasmála a freneticky tleskala při každém náznaku protirežimního dvojsmyslu, při kterých mělo obecenstvo spiklenecký pocit že patří k protikomunistickému odboji. Pak si druhý den koupili Mladý svět a možná Mladou frontu a zase poctivě a loajálně plnili své povinnosti a i když si občas zabrblali, věděli, ano - zítra bude líp. Ani vizuální stylizace pánů S+Š s jejich slamáčky a stylem nám nevoněla, ostatně mnohem později jsem zjistil proč, bylo to pouhá nápodoba operetního vídeňského herce Alexandra Girardiho, který ovšem opustil náš svět již v roce 1918, takže tento styl byl v šedesátých letech již poněkud uleželý.
Po Varyšově kritice se ozval i pan Suchý a mluvil cosi o bezprecedentním útoku na svou osobu. Dle mého skromného úsudku to byla zcela normální kritika ale pan Varyš ještě vyjma posouzení uměleckých kvalit současného Semaforu zmínil, že pan Suchý pobírá na dotacích pro své divadlo tuším sedm milionů korun, což je prý neporovnatelně více než dostávají jiná divadla tohoto typu. A jak jde o peníze je oheň na střeše. Možná že někomu přijde obdivuhodné, jak pan Suchý neustále zvedá už značně zvetšelý prapor Semaforu v čele armády která už není a v boji který už dávno skončil. Mně to přijde smutné, ale chápu že každý z nás si musí na udržení nějaké životní úrovně přivydělat.
Ale se Semaforem to bylo i trochu jinak, než jeho fanoušci vědí. Předesílám, že neobviňuji toto divadlo z prorežimních postojů a nějakého druhu kolaborace. Někdo by mohl namítnout že “Život je pro mne obnošená vesta” a “Kdyby tisíc klarinetů” by tomu nasvědčovalo ale byla to patrně jen normální úlitba jakých najdeme spoustu. Ovšem přes všechno peskování, komunistický režim toto divadlo více potřeboval než nepotřeboval. Byl to někdejší ministr vnitra Barák, v komunistickém světě velmi zvláštní osobnost, který aktivně podpořil divadlo Semafor, protože bylo třeba odklonit zájem mládeže od zhoubného působení západní kultury. Mám dokonce dojem že jsem patrně v knize “Ve znamení temna” autora Františka Augusty a někdejšího čs. špiona, četl, že zvuková aparatura a dva magnetofony byly Semaforu poskytnuty právě ministerstvem vnitra. Ale má paměť už není co bývala, a tak se omlouvám pokud tohle není přesná informace.
Existence Semaforu posloužila ve své době jako zdání jakési pseudosvobody a jeho barevně optimistická kulisa posloužila k odstínění svinstev které se odehrávala v temném pozadí.
Velmi se omlouvám milovníkům středního proudu české kultury že nevyznávám její hodnoty a neslintám blahem při poslechu Gotta, Pilarové, Suchého a jiných českých hvězd... promiňte, já prostě mám jenom jiný vkus a kultura chlemtačů piva mne neoslovuje....
Jindřich Čech, sociální sítě
